Slovníček

Už 30 let z našeho slovníku mizí pojmy, které přinesla totalita. Nálepky jako třídní nepřítel, příživník, kádrový profil nebo mánička naštěstí pozbyly svůj význam. Zapomínat bychom na ně ale neměli. Teprve když pochopíme nesvobodu minulosti, naplno doceníme svobodu dneška.

Co tato pro některé dávno zapomenutá a pro některé naštěstí úplně neznámá slova znamenala přímo v Brně? Poodhalte brněnské reálie zapomenutých slov s Janou Soukupovou, disidentkou a novinářkou, autorkou knihy Štatl za Husáka.

Svoboda, -y, ž.: Možnost, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat podle své vůle, ať je jakákoli, a nést za to přiměřenou odpovědnost.

Že je pojem svoboda skutečně natahovací, o tom svědčí pojmenování hlavního brněnského náměstí. To se sice za první republiky jmenovalo a od roku 1945 dodnes jmenuje náměstí Svobody (za německé okupace dokonce na čas také Freihetzplatz a Viktoria-Platz), jenomže až do listopadu 1989, kdy zde začaly demonstrace vedoucí k pádu totalitního komunistického režimu, bylo takové pojmenování v Brně eticky minimálně sporné. Pro zajímavost: mezi 13. až 18. stoletím se náměstí označovalo jako Dolní trh, případně Velké náměstí. Pár let neslo náměstí v názvu jméno císaře Františka Josefa a v den Hitlerovy návštěvy Brna 17. března 1939 se přejmenovalo na náměstí Adolfa Hitlera.

Mánička, -y, ž.: Označení mladého muže, který nosil delší vlasy. Často také poslouchal rockovou nebo undergroundovou hudbu. Tehdejší režim máničky stavěl na úroveň příživníků a pořádal proti nim zátahy na vybraných akcích.

Zlé pronásledování vlasatých kluků, kteří mívali samozřejmě daleko větší milostný úspěch u krásných děvčat než pupkatí a nakrátko „ošmikaní“ policisté nebo milicionáři a členové tzv. PSVB (Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti), se v Brně odehrávalo zejména při událostech v srpnu 1969. Tehdy ve vazební bohunické věznici kluky s delšími vlasy stříhali nejlépe tak, že je v zájmu důkladného „vylepání“ opakovaně zraňovali nůžkami na hlavě. Perlustrace zažívali „vlasatci“ pak i po celou dobu normalizace při pravidelných policejních kontrolách hospod, v Brně zejména v pivnici U Formana na České ulici a v hospodě zvané Střelák v pisáreckém parku. Policejní zátahy se nevyhnuly ani nepovoleným (i když ani povoleným) koncertům máničkami oblíbené hudby kdekoliv po Brně a okolí.

Lidové milice, -í, ž.: Nazývaly se také „ozbrojená pěst dělnické třídy“. Šlo o dělnické bojové jednotky, o jejichž vzniku rozhodl ÚV KSČM 21. 2. 1948. Často postupovaly v součinnosti s jednotkami SNB proti tzv. protistátním živlům.

Povětšinou pupkatí uvědomělí komunističtí tatíci, kterým členství v Lidových milicích a s tím spojenou možnost občas si vystřelit ostrými do vlastních spoluobčanů zajišťovala jejich bezbřehá poslušnost vůči bolševickému totalitnímu režimu. V Brně se velmi neslavně proslavili zejména při potlačování protiokupačních demonstrací 21. až 23. srpna 1969. Tehdy se předvedli zejména strašlivým zmlácením demonstrantů i náhodně procházejících v celém centru Brna a vytvářením uliček smrti, hlavně při zátahu na dnešním Moravském náměstí. V prostoru parkovacího domu na rohu s Kounicovou tam bili hlava nehlava všechny, které natlačili do zdejších pavlačáků. Dodnes také není jasné, zda některý z milicionářů nezastřelil na Orlí ulici Stanislava Valehracha a jiný při střelbě doživotně nezmrzačil další mladé muže, či dokonce nebyl vrahem mladičké Danuše Muzikářové na rohu dnešního Moravského náměstí a Rašínovy ulice.

Družba, -y, ž. (z rus.): Do češtiny se toto slovo dostalo pod vlivem Sovětského svazu, používalo se od 50. do 80. let 20. st. Šlo o spolupráci mezi organizacemi, městy a pracovními kolektivy, v rámci níž docházelo k setkáním a výměnným pobytům.

Družba nebyla v Brně toliko družbou ve smyslu vyprázdněné bolševické floskule. V tomto období odstartovaly meziměstské spolupráce pokračující mnohdy dodnes, jako je tomu třeba v případě Voroněže. Právě podle ní byl koncem 70. let 20. století pojmenován i hotel u brněnského výstaviště. Přímo na Družbu bolševici v letech 1949 až 1991 přejmenovali jedno z nejstarších brněnských kin – Kapitol na Divadelní ulici. A družebními byly samozřejmě i Slavnosti míru a československo-sovětského přátelství pořádané od roku 1952 brněnským Svazem československo-sovětského přátelství v dnešním líšeňském, tehdy Gottwaldově údolí. Režim tam vždy povinně nahnal pionýry, aby mávátky vítali přijíždějící komunistické pohlaváry, kteří pak z tribuny uvědoměle řečnili.

Příživník, -a, m.: Člověk, který se dopustil příživnictví. V období komunistického režimu v Československu šlo o trestný čin. Postihováni byli všichni, kteří se vyhýbali „poctivé práci“, nechali se vydržovat nebo si vydělávali jiným „nekalým způsobem“. Za příživnictví hrozil trest 2–3 roky odnětí svobody.

Zejména mladí lidé, kterým se v Brně příčilo v pracovním procesu budovat „šťastnou socialistickou budoucnost“, jíž se tehdejší režim tak rád oháněl. Byli to ale i ti, kteří by nepracovali zkrátka nikde a nikdy, trávívali svůj čas z velké části v brněnských hospodách. A tak se hlavně pivnice U Formana, Střelák v Pisárkách, ale i takzvaná Erika na Úvoze, Arma v Besedním domě a mnohé další hospody včetně vybraných koncertů a dalších i neformálních akcí stávaly cílem policejních přepadovek. Tehdejší členové Sboru národní bezpečnosti třeba k takovému Formanovi na České vtrhli i několikrát za den, aby zde zkontrolovali občanské průkazy. Několikastránková knížečka měla i část na razítko zaměstnavatele. Kdo je neměl, byl obvykle sebrán a odvezen k výslechu, případně coby nezaměstnaný zavřen a odsouzen právě za příživu.

Vekslák, -a, m. (z něm.): Člověk, který se v socialistickém Československu věnoval nelegálnímu prodeji valut nebo bonů. Veksláci si tak vydělali více než desetinásobek průměrné mzdy. Oficiálně se nechávali zaměstnávat např. jako noční hlídači.

Když potřeboval někdo z Brna a okolí sehnat bony a neměl známého, který by pracoval v zahraničí a mohl mu legálně získané valuty směnit právě za bony, o něco dráž je sehnal od veksláků. Nejsnáze to šlo především u prodejen Tuzexu v Brně. V pasáži Jalta na dnešním Dominikánském náměstí, tehdy náměstí Družby národů, se za valuty či bony nabízela elektronika, kosmetika, dokonce i auta, motorky a částečně textil. Veksláci stávali také u textilní prodejny Tuzexu na dnešní Benešově, tehdy třídě 1. máje, naproti současné budově brněnského magistrátu. V menší míře se vyskytovali také u Tuzexu s potravinami na dnešní třídě Kapitána Jaroše.

Železná opona, -y, ž.: Označení pro neprostupnou hranici mezi západním a východním blokem, oddělení Sovětského svazu a všech východoevropských i středoevropských zemí (kromě Rakouska) v jeho područí. Výraz poprvé použil Winston Churchill v březnu 1946, když mluvil o spouštění železné opony přes celý kontinent od Štětína u Baltského moře po Terst u Jaderského moře.

Na jižní Moravě zemřelo při pokusu o překonání železné opony za komunistů 57 lidí, některé přitom pohraničníci zastřelili omylem. Dlouholetá nemožnost překročení hranic do „kapitalistické ciziny“ byla především v Brně, které lidé po léta vnímali jako „předměstí Vídně“, pociťována zvláště divně. I přes komunistické rušičky se tu dala chytit rakouská televize či rozhlas včetně „štvavého rádia“ Svobodná Evropa. „Pohled do svobodné země“ byl také nejznámějším happeningem v Brně usídleného osobitého umělce Miloslava Sonnyho Halase. Na jaře 1970 odjel s dvacítkou přátel z Brna na Pálavu, na nejvyšším kopci nasměrovali přinesené židle k Rakousku, usedli, pohleděli a po pár sekundách zase sešli dolů.

Bony, -ů, m. (z něm.): Poukázky, kterými se platilo za luxusní nebo zahraniční zboží v prodejnách Tuzex. Pokud lidé neměli přístup k valutám, museli se spoléhat na nelegální překupníky – veksláky. V 80. letech se na černém trhu prodával 1 bon za 5 korun československých (Kčs).

V Brně sídlily prodejny Tuzex, (možná nejen) v Brně zvané „tuzál“, postupně na více místech. V letech 1986–1988 si třípodlažní budovu nechal Tuzex vybudovat přímo v areálu brněnského výstaviště, jinak jeho prodejny k nákupu za valuty či bony (sehnatelné ovšem hlavně na černém trhu) sídlily v Benešově ulici, na třídě Kapitána Jaroše a především v pasáži Jalta. Před vchody do prodejen se potulovali veksláci, nabízející bony, a uvnitř bývalo nabito. Lidé sháněli elektroniku, alkohol, čokoládu, hračky a nejrůznější textil, hlavně džíny neboli rifle, které mezi léty 1977–1989 stávaly od 70 do 150 bonů. A protože obvyklá cena byla 5 korun za bon, přičemž průměrná mzda byla za normalizace méně než dva tisíce korun, byl to drahý špás. I přesto bývaly džíny vcelku často vyprodané.

Třídní nepřítel, -e, m.: Marxistické označení pro údajné nepřátele dělnické třídy. Jako třídní nepřítel mohl být označen v podstatě každý, kdo neprojevoval věrnost myšlence komunismu a vedení komunistické strany.

Mapa Brna je místy spjatými s pronásledováním vlastních občanů poseta skutečně znepokojivě. Káznice na Cejlu, postavená už v letech 1772–1779, sloužila k mučení a věznění tuzemců pronásledovaných komunisty z politických důvodů zejména v 50. letech, přesněji do roku 1956, kdy její úlohu převzala věznice v Bohunicích. Státní bezpečnost (StB) vyslýchala i ve velké budově Sboru národní bezpečnosti na Leninově, dnešní Kounicově ulici, i na různých policejních služebnách v jiných čtvrtích Brna. Neblaze proslulý areál měla StB také u Brněnské přehrady. Archiv, který estébáci po událostech v listopadu 1989 z velké části bohužel spálili, sídlil v policejním areálu v Kanicích u Brna.

ROH [er-ó-há], zkr.: Revoluční odborové hnutí byla monopolní odborová organizace, která byla zároveň nejmasovější společenskou organizací v socialistickém Československu. Mnohde bylo členství zaměstnanců v ROH prakticky povinné a automatické.

Jednotné „revoluční odborové hnutí“ bylo v Brně založeno už v květnu 1945, kdy se zde za účasti 320 delegátů závodních výborů z 80 brněnských kovodělných podniků konala první konference odborářů. Postupně byly v Brně vybudovány odborové organizace dalších výrobních odvětví a ustavena okresní i krajská odborová rada (KOR), v jejímž čele stál komunista Josef Kapoun. Ve smyslu podpory komunistické moci sehrálo ROH nezanedbatelnou úlohu, hnutí totiž po celou dobu jeho existence veleli komunisté.

Spartakiáda, -y, ž.: Hromadné tělocvičné a sportovní vystoupení revolučních dělnických tělovýchovných jednot. V totalitním Československu se konaly spartakiády od roku 1955 do roku 1985 pravidelně každých 5 let, mimo rok 1970. Spartakiády nahradily populární prvorepublikové sokolské slety. K jejich pořádání byl v Praze na Strahově vystavěn tehdy největší stadion na světě.

Na spartakiádu nacvičovaly samozřejmě i brněnské tělovýchovné jednoty, které pak mívaly svá „předpražská“ vystoupení i v Brně, hromadněji například v budově na Kounicově ulici a na přilehlém hřišti dnešního Sokola. Za zmínku stojí fakt, že sousoší tří mladičkých žen od brněnského sochaře Konráda Babraje umístěné od 60. let minulého století v parčíku před školou na Úvoze se jmenuje právě Spartakiáda.

Lágr, -u, m. (z něm.): Místo k hromadné internaci a věznění osob, často bez jakéhokoliv soudního procesu. Lágry byly za komunismu zřizovány i při těžbě uranové rudy, prošlo jimi několik set tisíc lidí. Mnozí zemřeli na zápal plic, někteří byli zastřeleni při pokusu o útěk.

Komunistické lágry polykaly stovky a stovky zcela nevinných odsouzených především v 50. letech. V Brně se výslechy s brutálním bitím a mučením, které mělo nevinné lidi přinutit k přiznání, uskutečňovaly v tu dobu zejména ve věznici na dnešním Cejlu, od května 1949 přímo symbolicky přejmenovaném na Gottwaldovu ulici. Odtud odsouzení po nespravedlivých mnohaletých rozsudcích mířili právě do lágrů. Za normalizace v 70. a 80. letech pak byli „nepřátelé režimu“ zavíráni už do „normálních“ věznic.

Umístěnka, y, ž.: Absolventi některých vysokých škol museli nastupovat do práce podle výběru strany a vlády na takzvané umístěnky. Praxe zejména 50. let je směřovala do zcela konkrétního závodu a lokality bez ohledu na zájem vystudovaného. Stát pomocí umístěnek zajišťoval, aby absolventi pracovali v nepopulárních končinách republiky, hlavně v pohraničí a na malých městech či vesnicích.

Umístěnková pikanterie: V Brně se v roce 1982 jako zcela první v celém východním bloku narodilo zásluhou gynekologa Ladislava Pilky „dítě ze zkumavky“. Pilka vystudoval v Brně s červeným diplomem, chtěl tu zůstat a věnovat se endokrinologii. Systém umístěnek se mu ale přemoci nepodařilo, nastoupit musel na psychiatrii v Kroměříži a poté do porodnice v Přílepech u Holešova. Právě tam dosáhl vynikajících výsledků jako gynekolog. Teprve pak následovaly úspěchy v Brně v podobě prvního dítěte ze zkumavky.

Varšavská smlouva, y, ž.: Vojenské uskupení zemí socialistického tábora, států, které byly v područí Sovětského svazu. Bylo založeno 15. května 1955 ve Varšavě jako protipól NATO, vojenského paktu USA a jejich evropských spojenců. Tyto dva vojenské bloky pak proti sobě stály po celý čas takzvané studené války.

Okupace vojsky Varšavské smlouvy měla v Brně zvláště tragický dopad v srpnu 1969, ve dnech svého prvního výročí. Při demonstracích v centru města byli zastřeleni dva náhodní mladí kolemjdoucí, Danuše Muzikářová a Stanislav Valehrach. Stovky dalších lidí byly zmrzačeny či zbity policií a milicionáři.

Znárodnění, , s.: Faktická konfiskace soukromého majetku za reálného socialismu. V Československu komunisté po roce 1948 znárodnili všechny výrobní prostředky, ale i jakýkoliv majetek, který umožňoval nezávislou obživu, tedy i živnosti zaměstnávající pouze jednoho člověka nebo rodinu. Všichni občané se tak měli stát závislými na centrálním mocenském systému.

Devastace se po znárodnění dotkla mnoha úspěšných továren v Brně. Velmi upadl třeba původně světový brněnský textilní průmysl, z něhož zbyly jen dva podniky – Vlněna a Mosilana. Mírně rozdílný byl osud Zbrojovky, která za druhé světové války vyráběla zbraně pro Němce. Znárodněna byla už v roce 1945, od března 1946 pak začala vyrábět i díly pro traktory Zetor.

Jiskřička, -y, ž.: Zdrobněle se tak říkalo jiskrám, nejmladším členům v systému mládežnických organizací podporovaných u nás komunisty. Slib jisker skládaly pokud možno všechny děti ve věku kolem devíti let, jako svůj hlavní cíl slibovaly, že se stanou pionýry.

Co se týče pionýrské organizace, v níž byly jiskry prvním stupněm členství, Brno mělo jedno prvenství – otevření prvního pionýrského domu v republice. 15. května 1949 si totiž komunisté přivlastnili původně restaurační a kulturní pavilon z roku 1855 v parku Lužánky, patřil jim až do roku 1991.

Stachanovec, -ce, m. (podle rus. příjmení): Označení uvědomělého pracovníka, nejlépe člena komunistické strany, jenž překračoval pracovní normy, nejen aby ukázal radost z práce, ale hlavně jako projev oddanosti vládnoucí straně a jejím myšlenkám. Termín vznikl podle jména sovětského horníka Alexeje Stachanova.

V Brně mělo stachanovské úsilí, kdy byla kvalita práce obvykle nahrazovaná kvantitou, stejně krátký život jako v jiných částech naší vlasti. Brno coby město velkých továren se naopak vzmohlo na vcelku masivní dělnické protesty. Například v listopadu 1951 se v ulicích města demonstrovalo proti snížení vánočního příplatku. Lidové milice stávku ovšem potlačily a údajní organizátoři byli odsouzeni k tvrdým trestům.

Subotnik, -u, m. (z ruš.): Ve významu odvozeném ze stejného ruského slova šlo o zdánlivě dobrovolnou, vždy bezplatnou brigádu, jíž měli občané dokazovat kladný a radostný přístup k vládnoucímu režimu. A to tím, že v osobním volnu pracovali ve prospěch podniků, továren, JZD nebo svého města či vesnice. U nás tak byly označovány i pracovní soboty, ještě déle se pro tyto „dobrovolně-povinné“ brigády u nás užívalo označení „akce Z“.

Protože znárodněné stavebnictví nestíhalo samozřejmě ani v Brně, občané při brigádách vybudovali ledacos: kulturní domy, sportoviště… Na Lesné tak byla u Okružní třídy podle návrhu architekta Viktora Rudiše v roce 1976 vybudována například celá sportovní hala s bazénem a tělocvičnou.

Puděro, -a, stř. (zkratka): Zkráceně „původ dělnicko-rolnický“. Právě takový původ komunistický režim upřednostňoval před všemi ostatními při přijímání na školy, ale také při obsazování všech řídicích či lukrativnějších pozic. Obsazovány takto byly, i když pro ně člověk s puděrem neměl schopnosti, zkušenosti ani vzdělání. Jedním z následků bylo, že socialistická ekonomika fatálně zaostala za kapitalistickou.

Dělnicko-rolnický původ byl po celou dobu komunistické totality velkou výhodou v přijímání také na brněnské vysoké školy, zejména humanitně zaměřené, jako byly filozofická či pedagogická fakulta. Podle interního bodování měl i za normalizace takový původ pro přijetí stejný význam jako dobrý prospěch. Posuzovaly se ovšem také postoje rodičů k okupaci v roce 1968 a samozřejmě jejich členství v komunistické straně.

Perestrojka, -y, ž. (z ruš.): Ekonomická reforma, kterou v Sovětském svazu ve druhé půlce 80. let 20. století navrhl a odstartoval Michail Gorbačov. Byla podobná československým reformám na konci 60. let za takzvaného pražského jara. S perestrojkou souvisela i snaha o větší svobodu projevu zvaná glasnosť.

Obrovské vzepětí nezávislých kapel a ochotnických divadel v Brně, zvláště ve druhé půlce 80. let 20. století, by nebylo v této míře možné právě beze změn, které se udály v Sovětském svazu s nástupem Gorbačova a jeho perestrojky. Moc se díky nim cítila v pronásledování „protisocialistických živlů“ přece jen o něco méně jistá v kramflecích. Brněnské hudební obrození nemělo v republice obdoby ovšem také zásluhou konkrétních osobností jako Lenka Zogatová a Petr Werner, kteří v Brně organizovali takzvané valné hromady.

Buzerplac, –u, m. (slang.), neboli buzerák, dříve execírák: Slangové označení cvičiště pro vojenský útvar. Seznámili se s ním nejen vojáci tehdy povinné dvouleté vojenské služby, ale také vysokoškoláci. Ti měli vojnu sice o rok kratší, zato museli docházet na vojenská cvičení už v průběhu studia. Kromě pobíhání po buzerplacu byl s vojenskou službou spojen také tehdy značně neoblíbený krátký sestřih, povinné obětování dlouhých vlasů, na které letěla většina děvčat.

Jako město s tradičně vysokou úrovní technického vzdělávání bylo Brno už v roce 1951 vybráno coby sídlo nové technicky zaměřené Vojenské technické akademie, která zabrala rozsáhlou budovu České vysoké školy technické na ulici Veveří postavenou pro tyto účely už v roce 1911. Občanům se to sice nijak nelíbilo, vojenská škola zde nicméně sídlila až do roku 1992.

Výjezdní doložka, –y, ž.: Vydávala se po celý čas komunistické diktatury, byť pod různými názvy, coby povolení k vycestování z vlasti do (zejména kapitalistické) ciziny. Komunisté ji zavedli hned po puči 23. února 1948 jako prostředek dohledu nad cestováním vlastních občanů. Získat toto povolení nebylo nijak lehké, před jeho udělením byl každý žadatel mnohostranně prověřován, včetně účasti v takzvaných volbách, v prvomájových průvodech atd.

I v Brně kontrolovala výjezdy občanů do ciziny Státní bezpečnost. Pro výjezdní doložku se osobně chodilo na „Leninku“ (dnešní Kounicovu ulici) do budovy Krajské správy Sboru národní bezpečnosti. Na zdejších chodbách musel každý žadatel za tímto účelem vystát mnohahodinové ponižující fronty.

Devizový příslib, u, m., neboli devizák: První předpoklad vycestování normalizačního občana do kapitalistické ciziny. Každý musel písemně žádat o možnost zakoupení zahraniční devizové měny, žádost bylo možné podat jednou ročně ve stanoveném termínu. Musela být opatřena souhlasem zaměstnavatele, případně studované školy nebo národního výboru. V 80. letech souhlas uvnitř podniku podepisovalo až šest osob: vedoucí, nadvedoucí, vedoucí odborů, vedoucí stranické organizace atd. Bez kontaktů a korupce byla pravděpodobnost získání devizáku víceméně nulová. Ani ten ale ještě nezaručoval, že moc občanovi skutečně dovolí vycestovat.

Žádost o „devizák“, jak se prosbě o možnost oficiálního zakoupení valut také zkráceně říkalo, se oficiálně podávala Státní bance československé (SBČS). Zajímavé podrobnosti o rozsáhlé korupci a klientelismu při udělování valut, a dokonce o falšování podpisů ředitele na pobočce SBČS v Brně zaznamenal Jan Rychlík v knize Devizové přísliby a cestování do zahraničí v období normalizace.

Dočasný pobyt, u, m.: Fakticky okupace Československa Rudou armádou po srpnu 1968, která zajišťovala, aby naše země zůstala součástí sovětského mocenského bloku. Časové omezení tohoto „dočasného pobytu“ paradoxně nebylo nijak stanoveno, okupace skončila teprve v roce 1991 po pádu komunistického režimu u nás.

Brno sehrálo při okupaci 21. srpna 1968 zvláštní roli. Zdejší televize totiž na rozdíl od té pražské, kterou hbitě obsadila okupační vojska, dokázala vysílat i po zahájení okupace. Brno nejdřív vysílalo z vysílače Kojál, jehož signál dosáhl až do Rakouska. Díky tomu se vysílání o okupaci dostalo do celého světa. Televize pak dokázala ještě celý týden vysílat z utajených míst v Brně. Sovětská okupace měla v Brně i další dopad, znamenala mj. také konec snů o samostatnosti Moravy, které se ještě na konci 60. let zdály být realizovatelné.

Gulag, -u, m. (z ruš.): Pracovní nápravné tábory založené už v roce 1919 za Leninovy vlády ve vzdálených částech Sovětského svazu, zejména na Sibiři. Sovětská moc tu pak hlavně za vlády Stalina uvěznila 10 až 20 milionů lidí, z nichž velká část strašlivé pracovní a životní podmínky nepřežila. Kromě vlastních lidí zde Sověti především na přelomu 40. a 50. let minulého století věznili také občany Maďarska, Německa a dalších zemí.

Strašlivé utrpení vězňů v gulagu bylo v poslední době bohužel poznamenáno příběhem s brněnským prvkem. Brněnská rodačka Věra Sosnarová, která na besedách i v knize vylíčila své utrpení v ruském pracovním táboře, totiž podle zkoumání historika Adama Hradilka gulagem sama nikdy neprošla.

Hraniční pásmo, -a, stř.: V ČSSR bylo vyhlášeno v dubnu 1950, cílem bylo omezit pohyb obyvatelstva u hranic. Zasahovalo 12 až 15 kilometrů do vnitrozemí, vstup do pásma byl jen na povolení, platil tu zákaz pohybu mimo cesty, silnice nebo železnice. Takzvaní nespolehliví obyvatelé z něj byli vysídleni. Postupně byly hlavně u hranic se „západními“ zeměmi vybudovány věžové pozorovatelny pro pohraničníky a zátarasy s vodiči vysokého napětí, signálním zařízením a kontrolním orným pásem o šířce osmi metrů. 

Mapování příběhů lidí, kteří se snažili překročit ostře střeženou hranici do Rakouska a Německa, se ve své publicistické práci věnuje brněnský novinář Luděk Navara. Ten na toto téma napsal mnoho článků i knih, díky jeho práci vznikl také televizní seriál Příběhy železné opony.

Kádrovák, -a, m. (slang.): Lidové označení kádrových pracovníků, většinou obávaných vedoucích, kteří v rámci podniků, úřadů, škol i různých organizací psali posudky na ostatní. Tito oddaní soudruzi zajišťovali, aby se na klíčová místa dostali pracovníci či funkcionáři loajální vůči vládnoucí moci. Obvykle si ve své funkci neopomněli vyřizovat také osobní účty.

Zvláště odpornou úlohu sehráli kádrováci při čistkách v brněnské kultuře. Přičinliví byli zejména v brněnském rozhlasu, kde se koncem 60. let sešla obdivuhodná parta tvůrců v čele s Miroslavem Skálou, Oldřichem Mikuláškem, Antonínem Přidalem a dalšími. Také jedinečný literárně-společenský časopis Host do domu vydávaný v Brně a vedený v té době Janem Skácelem byl na začátku normalizace zakázán.

Pionýr, -u, -a, m.: Komunisty sponzorovaný a všeobecně podporovaný druhý stupeň členství dětí v mládežnické organizaci, do které pokud možno všechny „uvědomělé“ jiskry skládaly slib pionýrů ve věku 11 až 12 let. Každý pionýr měl především usilovat o to, aby se jednou sám stal komunistou. Nepohodlný a nepraktický stejnokroj pionýra obnášel modré kalhoty nebo sukni, bílou (později světle modrou) košili a červený trojcípý šátek.

Zajímavým paradoxem Brna je ulice Pionýrská, která své pojmenování získala v červnu 1949 podle prvního tuzemského pionýrského domu stojícího v blízkých Lužánkách. Rada města Brna ji v roce 1994 přejmenovala na ulici Firkušného, ale protože toto přejmenování mělo procesní vady, ulice se dodnes jmenuje Pionýrská. Od roku 1995 nese ovšem původní název se změněnou dedikací „na počest všech průkopníků nových myšlenek, snah a činů ve prospěch celé společnosti lidstva“.

RVHP (zkratka): Zkráceně „Rada vzájemné hospodářské pomoci“, obchodní organizace států sovětského bloku za doby studené války. V roce 1949 ji v Moskvě založil sovětský vůdce Josif Visarionovič Stalin coby mocenský nástroj k ovládnutí ekonomiky socialistických států a jako protipól poválečného Marshallova plánu.

Dobu, kdy byla i naše země součástí RVHP, představuje od roku 2018 Retro muzeum vybudované na statku v Dolních Heršpicích. Tehdejší elektrospotřebiče, hry, kočárky a věci denní potřeby vůbec tu doplňuje dobová hospoda, řeznictví, kadeřnictví, koloniál včetně autentických potravin a také sbírka tehdejších veteránů.

Soudruh, –a, m.: Původně se tak oslovovali mezi sebou členové komunistické strany, po puči v únoru 1948 komunisté toto oslovení zavedli do celé společnosti. Už malé děti tak měly ve školce „soudružky učitelky“ a „soudružky ředitelky“ a všichni všude oficiálně jedině „soudruhy Nováky“, „soudruhy ředitele“ a „soudruhy předsedy“ atd. V bolševické propagaci byli vzorem soudruha a soudružky zásadně mladí, ztepilí a rozesmátí lidé.

Soudruzi z komunistické strany si i v centru Brna přivlastnili poslední slušné parcely, aby si na nich vystavěli svá procovská (nevkusná, nabubřelá) sídla. Na dnešní Údolní ulici v prostoru vybombardovaném za války tak vzniklo roku 1977 sídlo komunistické partaje Brno-venkov (dnes sídlo ombudsmana), na Žerotínově náměstí v letech 1974–1976 takzvaný Bílý dům pro Městský výbor KSČ (dnes zde sídlí dětští lékaři a Sál Břetislava Bakaly). Krajští komunisté obsadili budovu na Burešově (dnes sídlo Nejvyššího soudu) a uhnízdili se i v dalších velkých domech Brna.

Svazák, a, m.: Člen normalizačního Socialistického svazu mládeže (SSM), který od roku 1970 sdružoval mladé lidi ve věku 15 až 35 let. Organizace byla řízena a spravována Komunistickou stranou Československa (KSČ). Navazoval na Československý svaz mládeže (ČSM), který vznikl v roce 1949 sloučením existujících mládežnických organizací zakládaných postupně na národnostním principu po roce 1945 na osvobozeném území Československa.

V květnu 1949 se Brno proslavilo velkolepou propagační akcí Mládež vede Brno, kdy brněnskou radnici, úřady, závody či dopravu řídili mladí svazáci. Akci vymyslel krajský tajemník KSČ v Brně Otto Šling, ale nelíbila se dělníkům z brněnských továren a brzy skončila. Nedlouho nato se i sám Šling stal obětí vlastních soudruhů při stranických čistkách.

Pétépák , -a, m. (ze zkratky): Člen Pomocných technických praporů nebo též Vojenských táborů nucených prací založených komunistickou mocí v rámci Československé lidové armády. V letech 1950 až 1954 měly PTP internovat a převychovávat politicky nespolehlivé a režimu jakkoliv nepohodlné vojáky. Ti nesměli nosit zbraň a sloužili jako levná pracovní síla zejména v hornictví a stavebnictví.

Pétépáci neboli „černí baroni“, jak se jim podle černých výložek také říkalo, postavili u nás za existence PTP stovky staveb a kromě dalšího vybudovali bytové domy na sídlišti v brněnských Žabovřeskách nebo druhou vlakovou kolej na trase Brno – Havlíčkův Brod.

Dělnická třída, -y, ž.: Komunistickým režimem oficiálně preferovaná vrstva manuálně pracujících občanů bolševického státu. S dělnickým původem se sice děti z těchto rodin přednostně dostávaly na školy a podobně, ve skutečnosti však právě tvrdě pracující dělníci za socialismu obvykle nejvíc trpěli ve zdravotně závadném pracovním prostředí zatíženém i všeobecným státním šlendriánem.

Brno bylo léta vnímáno jako dělnické město s komunisty hojně připomínanou historií dělnických stávek a bouří, přičemž propaganda se soustředila na dobu před druhou světovou válkou a zásadně zamlčovala ty, které v Brně vypukly za komunistické nadvlády. Některé dělnické kolonie přežily dodnes. Třeba původně načerno postavené dělnické domky v Kamenné kolonii za normalizace obsadili a opravili noví majitelé mnohdy nedělnického původu, zejména brněnští bohémové.

Komsomol, -u, m. (z rus. zkratky): Šlo o zkratku sovětské mládežnické organizace pojmenované v roce 1922 jako Všesvazový leninský komunistický svaz mládeže. Oficiální propaganda i socialistické sdělovací prostředky jej dávaly za vzor našim svazáckým mládežnickým organizacím coby pokročilejší a kovanější organizaci.

Paradoxní je osud pamětní desky připomínající vznik první organizace Komsomolu u nás. Ta byla založena v Brně roku 1921. V roce 1971 se komunisté rozhodli tento fakt připomenout i s patřičnou pěticípou hvězdou na příslušném královopolském domě na Mojmírově náměstí. Pěticípé hvězdy přitom z nedalekého pomníku padlých rudoarmějců v té době mizely a vracely se tam postupně komunistické symboly srpu a kladiva. Deska připomínající Komsomol zmizela po roce 1989 neznámo kam.

Důvěrník, -a, m.: Obvykle „domovní důvěrník“, ke komunistickému režimu co nejloajálnější občan pověřený správou určitého domu, ve kterém sám bydlel. Obyvatelé z tohoto domu ke svým různým žádostem potřebovali souhlas nebo doporučení právě od příslušného domovního důvěrníka, s nímž proto nebylo radno špatně vycházet. Důvěrníkem byl označován také člověk spolupracující, ať už dobrovolně, či nuceně, se Státní bezpečností (StB).

Takové „dílčí poznatky informačního charakteru“ se v Brně sbíraly obvykle po známých brněnských hospodách a předávaly se třeba přímo v sídlech StB na Leninově (dnes Kounicově) ulici nebo ve funkcionalistické vile Aloise a Viléma Kubových na dnešní Gromešově ulici v Řečkovicích, která StB také sloužila (dnes zde sídlí Dům dětí a mládeže).

JZD (zkratka): „Jednotné zemědělské družstvo“ byl název pro zemědělská (na Slovensku roľnícka) družstva v socialistickém Československu. Jejich historie začala po únorovém komunistickém puči v roce 1948 nucenou kolektivizací zemědělství. Po vzoru sovětských kolchozů byly původním sedlákům a rolníkům vyvlastněny majetky a pole byla slučována s cílem obhospodařovat co největší lány. Kvůli tomu zanikly remízky coby přirozená ochrana zvěře, jíž pak rapidně ubylo. Vše ještě zhoršila necitlivá, plošná chemizace zemědělství.

Jednotná zemědělská družstva sídlila i v různých částech Brna, samozřejmě nejlépe s patřičně budovatelskými názvy. Například ve Šlapanicích měli JZD Pokrok. V Řečkovicích byla v roce 1972 dokonce jako JZD pojmenována jedna nová ulice (dnes Vitáskova).

Protistátní živel, – u, m.: Výraz užívaný pro všechny, kteří nesouhlasili s komunistickou stranou a její vládou, byť se většinou toliko pokojně snažili o dialog s mocí, který by směřoval ke snesitelnějším a svobodnějším poměrům. U politických kauz byl třídní justicí tento výraz zneužíván k trestům za činy ve svobodné společnosti zcela běžné, třeba za čtení a opisování textů režimu nepohodlných autorů.

V Brně se proti komunistické moci před listopadem 1989 masivněji protestovalo naposledy v srpnu 1969. Už tehdy byli demonstranti nastupující normalizační mocí označeni za protistátní živly. Protože se pak demonstrace skoro nekonaly, protistátními živly se stali například mladí lidé, kteří přijeli na rockový festival v Žabčicích u Brna. Policisté je pendreky nahnali zpátky do vlaků a v Brně je pak v pisárecké hospodě Střelák, kam se mladí lidé přesunuli, brutálně zmlátili a některé pozatýkali.

Úderník, -a, m.: Obdivný propagační termín bolševické agitace označoval manuálního pracujícího s vynikajícími výkony, na plakátech býval zachycený většinou jako do široka se usmívající mladý muž s obnaženými opálenými svaly. Oblíbeným byl také termín „údernické hnutí“, které organizovaly samy závody a továrny.

Bolševická pojmenování se nevyhnula ani lodní dopravě na brněnské přehradě. „Úderník“ se jmenovala čtvrtá loď postavená v roce 1949 pro brněnský „Prígl“. Zrekonstruované plavidlo dodnes brázdí přehradu, ovšem pod jménem Brno.

Samizdat, -u, m. (z rus. zkratky): Výraz pochází z ruského „samostojatelnyj izdavatel“ neboli samovydavatel, což je termín pro snahu vydávat za totality alespoň několik výtisků režimem zakázaných knih. Zvláště za normalizace se prakticky veškerá kvalitní literatura ocitla na bolševickém „indexu“, takže knihy Vaculíka, Bondyho, Gruši, ale i Hrabala a mnoha dalších se opisovaly většinou na průklepové papíry. V Československu působilo tehdy kolem sedmdesáti samizdatových nakladatelství. Trestná byla nejen jejich činnost, ale i pouhé půjčování a šíření jejich produkce.

Brněnská samizdatová produkce za normalizace byla opravdu úctyhodná. Vycházela nejen četná periodika jako katolický Akord, literárně-společenský Host, revue Střední Evropa (brněnská verze), vysokoškoláky vydávaná Revue 88 a mnohá další, ale také tu vznikla řada samizdatových edic, například Studnice Františka Derflera, Prameny Jiřího Müllera, edice manželů Jelínkových a další.

Chartista, -y, m.: Signatář dokumentu Charta 77, který vznikl na přelomu let 1976 a 1977. Požadoval dodržování lidských a občanských práv v Československu. Charta 77 dala vzniknout neformální československé občanské iniciativě, která i následně upozorňovala na nedodržování práv ze strany vládnoucí politické a státní moci. Státní moc proti chartistům rozpoutala až hysterickou kampaň, mnohé signatáře uvěznila a až do listopadu 1989 všestranně pronásledovala.

Hned po Praze bylo nejvíce chartistů právě v Brně. Skoro všichni navíc byli v odporu proti komunistické moci aktivní po celou normalizaci. Řada z nich kvůli tomu skončila ve vězení, například politolog Jaroslav Šabata, evangelický farář Jan Šimsa, aktivista Petr Cibulka, vydavatel samizdatu Dušan Skála a další.

Disident, -a, m. (z lat.): Česky odpůrce, odštěpenec či odpadlík, v normalizačním kontextu šlo ale o člověka aktivně a otevřeně, byť v drtivé většině nenásilně odmítajícího vládnoucí ideologii. Vládnoucí moc disidenty pronásledovala a věznila.

Disidenty se v Brně zvláště v 80. letech stali kromě chartistů, kteří to měli „veřejně polepené“, také mnozí další odpůrci bolševických pořádků. Výrazně vystupoval třeba ekologický aktivista Slávek Popelka, pravidelně zavíraný do vězení za výzvy k pokojným demonstracím. Vlastní letáky k demonstracím vhazoval do brněnských ulic z oken a střech veřejných budov.

Normalizace,e, ž.: Období od násilného potlačení pražského jara v roce 1968 a protestů v roce 1969 až do sametové revoluce v roce 1989. Původně byla potřeba „normalizace poměrů“ oficiálním odůvodněním čistek v komunistické straně i represí v podobě propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury, rušení politických sdružení i zájmových organizací. V praxi vedla k cílenému umrtvení naší společnosti. Později nastoupila ještě takzvaná „konsolidace“, která naprosto zmrazila zájem občanů o veřejný život. Jejich rezignace na snahu po jakékoliv pozitivní změně vedla k úniku do soukromí, projevy to mělo různé, u některých například ve formě pověstného chataření.

Normalizace v 70. a 80. letech minulého století znamenala pro druhé největší město republiky opravdovou zkázu. Brno bylo politicky i hospodářsky odsunuto až na pozici okresního města, domy, podniky nebo infrastruktura zde fatálně chátraly. A co se postavilo nově (nádraží Zvonařka, podchody u hlavního nádraží a za ním obchodní dům Prior atd.), za moc nestálo. Brno se ale stalo „vzorným policejním městem“ prošpikovaným tehdy například nejdokonalejším systémem policejních pouličních kamer.

Pendrek, -u, m.: Výraz pro policejní obušek sloužící za doby totality zejména k potlačování demonstrací vyjadřujících jakýkoliv nesouhlas s vládnoucím režimem. Byl podle něj nazván i zákon 99/1969 Sb. z 23. srpna 1969. Takzvaný „pendrekový zákon“ podepsali Alexandr Dubček, Ludvík Svoboda a Oldřich Černík, tedy lidé, kterým národ věřil, na něž spoléhal a jejichž jména skandoval v letech 1968 a 1969 jako nadějná. Tento zákon umožňoval ostré trestání účastníků případných demonstrací i „kohokoliv, kdo narušoval socialistický společenský řád“.

Skutečně brutálního použití pendreků se občanům Brna dostalo v srpnových dnech 1969. Policejní oddíly a milicionáři s podporou armády tehdy v centru města a pak i ve věznicích surově zbili stovky demonstrantů, kteří si připomínali roční výročí okupace armádami Varšavské smlouvy a protestovali proti směřování našeho státu k totalitě.

Pětiletka, -y, ž.: Zkrácený název pro pětiletý plán rozvoje národního hospodářství za komunismu. Pětiletky byly plánované mezi léty 1950 a 1989, jejich ideologický i praktický dopad po krachu třetí pětiletky v letech 1960 až 1965 postupně upadal a málokdo v jejich realizaci vůbec věřil.

Jistou brněnskou zajímavostí při vyhlášení první pětiletky Klementem Gottwaldem je záznam nadšeného komentáře člena plánovacího týmu Eduarda Outraty, někdejšího prvorepublikového ředitele Zbrojovky Brno a ministra financí v Benešově exilové vládě, který si udržel vysoké postavení i po únoru 1948. Komunistická perzekuce ho v 50. letech ovšem také dostihla.

Nástěnkář, -e, m.: I tato nejnižší „politická“ funkce se hodnotila v posudcích aktivní angažovanosti občana důležité pro získání jakýchkoliv „výhod“ (včetně rekreací ROH, možností dětí studovat, výjezdů do zahraničí a podobně). Prakticky všechna pracoviště i školy musely nástěnky pravidelně obhospodařovat. Zdůrazňovaly se na nich nejen úspěchy při budování socialismu u nás, ale hlavně se zde připomínala různá komunistická výročí typu Velké říjnové socialistické revoluce nebo února 1948, také svátky, jako byl honosně oslavovaný 1. máj či Mezinárodní den žen či narozeniny komunistických pohlavárů v čele s V. I. Leninem.

Kromě nástěnek v budovách se komunistická propaganda rozlila i do ulic a parků měst či vesnic. V Brně se stavěla lešení pokrytá mnohdy i graficky značně ohavnými budovatelskými výkřiky.  A nevídané tu bylo i množství soch komunistických pohlavárů typu V. I. Lenina či Klementa Gottwalda. Ve městě stálo i několik Fučíků, Šmeral, Hybeš a podobní. Socha Komunisté zabrala centrum parku na náměstí Rudé armády (dnes Moravské náměstí) a takzvaný „Lenin v křoví“ (měly to být revoluční plameny) stál před vojenskou akademií na dnešní Kounicově, tehdy Leninově ulici.

Státní bezpečnost, -i, ž.: Československá politická policie, která od svého vzniku 30. června 1945 až do 15. února 1990 sloužila komunistickému režimu k zastrašování, teroru i vraždám komunistům nepohodlných osob. Státní bezpečnost (StB) tak působila nejen v 50. letech, ale i později, kdy její brutalita zeslábla, zato však, zvláště za normalizace, byla všudypřítomná.

StB v Brně vlastnila konspirační byty, celé domy a samozřejmě úřadovny. Zvláště nechvalně proslulá byla „Leninka“, tedy budova Krajské správy Sboru národní bezpečnosti na dnešní Kounicově ulici, kam si StB předváděla či písemně zvala občany k výslechům. Vyslýchala také v opravdu velmi stísněných místnůstkách v budově bohunické věznice, anebo ke svým účelům užívala i běžné služebny Veřejné bezpečnosti v různých čtvrtích Brna.

Puč, -e, m. (z něm.): Násilný politický převrat provedený menší skupinou lidí. U nás se tak dnes oprávněně nazývá komunistický státní převrat v Československu ve dnech 17. až 25. února 1948. Komunisté ho po celou dobu své totality oslavovali jako Vítězný únor či jen Únor a k oslavám nutili celou společnost.

Původně zemské hlavní město odskákalo komunistický puč velmi výrazně. Předúnorové volby v Brně totiž nevyhráli komunisté, jako nakonec v celé republice, ale národní socialisté. A KSČ to Brnu spočítala. Nejenže se z něj stalo město z významem a ekonomickou podporou na úrovni města krajského, ale policejní a mocenský dohled tu byl maximální. A rozpoltila se i zdejší atmosféra: na jedné straně stáli dělníci, kteří třeba ze Zbrojovky dodávali v roce 1948 stovky zbraní milicionářům, na druhé jihomoravští věřící nezřídka z letitých selských rodů a také studenti.

Pomocná stráž VB, -e, ž.: Dobrovolní spolupracovníci příslušníků Veřejné bezpečnosti, které komunistický režim oficiálně ustavil 15. července 1952. Obvykle stranicky uvědomělí tatíkové, kteří si svou angažovaností „při plnění úkolů VB“ plnili své mocenské ambice. Pracovali zdarma a zhusta v přítomnosti uniformovaného příslušníka VB. Jejich označením byla páska na rukávu ze zkratkou PS VB.

Obzvláště otravně se tatíkové z řad PS VB projevovali při různých akcích mladých lidí, kde měli takzvaně „zajišťovat pořádek“, v Brně například na koncertech na pisáreckém velodromu. Hojní byli také na prvomájových či lampionových průvodech a samozřejmě na režimních líšeňských mírových slavnostech či podobných akcích.

Veřejná bezpečnost, -i, ž.: Složka Sboru národní bezpečnosti působící u nás v letech 1945 až 1991, kdy do ní byla sloučena pořádková a bezpečnostní složka. Měla chránit život a zdraví občanů, vyšetřovat trestné činy, dohlížet na bezpečnost a plynulost silničního provozu. Ve skutečnosti byla od počátku ve službách komunistické totality. Smutně proslula zvláště od roku 1969, kdy byly v jejím rámci vytvořeny pořádkové pohotovostní útvary, jež brutálně potlačily demonstrace v srpnu 1969 a pak byly pravidelně nasazovány k rozehnání protirežimních vystoupení obyvatelstva.

Nejhoršího masakru vzhledem k počtu obyvatel příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) dopustili v Brně, když v srpnu 1969 s největší pravděpodobností právě asi třicetiletý kapitán VB u dnešního Moravského náměstí zastřelil náhodně procházející, mladinkou Danuši Muzikářovou a další příslušníci VB ve městě i věznicích surově zbili stovky demonstrantů.

Estébák, -a, m. (slang., ze zkratky): Zkrácené lidové označení příslušníka Státní bezpečnosti, československé politické policie, v přeneseném významu se tohoto termínu užívá i pro vědomé tajné agenty (neboli spolupracovníky) StB.

Stejně jako jinde v republice nebyli za své kruté činy nikdy potrestáni ani nejkrutější estébáci v Brně. Nejenže svůj živý archiv oni sami spálili krátce po listopadu 1989 v Kanicích u Brna, ale ani svědectví postižených disidentů proti nejkrutěji postupujícím estébákům Narcisi Čapkovi, „mlátičce“ Miloši Batovi a Vladimíru Machačovi, které polistopadový soud uznal vinnými, nevedlo k trestu, neboť v roce 1999, kdy soud dospěl k rozhodnutí, byl jejich čin promlčen.

Fučíkárna, -y, ž. (slang.), neboli Julda Fulda“: Slangové označení pražského zábavního a výstavního Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnes Výstaviště Praha, používané od roku 1953. To vzniklo už v roce 1891 k uspořádání Jubilejní zemské výstavy. Za komunistů se ve zdejším Průmyslovém paláci přejmenovaném na Sjezdový palác komunistické sjezdy opravdu konaly. Budov tu ovšem stála řada včetně divadla či bruselského pavilonu. Od 60. let se tu konala také masová matějská pouť plná světských atrakcí. V roce 2018 vznikla iniciativa přejmenovat areál na park Miloše Formana.

Brno nemá Fučíkárnu, ale od roku 1928 zde v nádherném údolí Svratky najdeme areál brněnského výstaviště. Lid se tu kromě vzdělávání také hlavně bavil. A za normalizační šedi na zdejší výstavy proudily denně tisíce návštěvníků, ty prodejní brali občané při všeobecném nedostatku vůbec útokem ve snaze sehnat, co jinde nebylo.